Tato slavná replika z rozhovorů filozofujícího velikána českého divadelnictví a vůbec kultury Jana Wericha na straně jedné a výsostného glosátora, scénáristy a autora této knihy Vladimíra Škutiny na straně druhé vlastně naživo nikdy nepadla. A přesto o ní víme. Kniha s tímto titulem ležela dlouho ve stole autora . S vydáním přichází nakladatelství XYZ.

Kniha se objevuje na pultech zhruba 40 let po elektrizujících setkáních obou pánů, kdy se rodily myšlenky, jež potom měly své místo v televizní relaci „Co tomu říkáte, pane Werichu?“, pokud si pamatuji, velmi sledované, protože měla nevídaně jednotné publikum. Sám Werich říká, že stejnou jednotu cítil v roce 1938. Nezažil jsem ji. Tu z roku 1968 ano.

„Každý máme ajnclík ve své duši. Každý z nás. Cloumáme mřížemi a klecí toho svého ajnclíku, chceme se dostat ven a nejde to. Člověku je z toho nějak divně u žaludku,“ říká pan Jan Werich panu Škutinovi na Matějské pouti u klecových houpaček na jaře roku 1968. Dnes píšeme rok 2009 a DNES rok 2015 (pozn. : přidáno dne 14.8.2015 webovou stránkou Vápno). Houpačky ustoupily modernějším atrakcím. Co se týká ajnclíků v našich duších si tím ústupem zdaleka jistý nejsem. Nehledě k tomu, že alespoň zdánlivá jednota národa je vzdálenou chimérou. A, bohužel, nejsem schopen říct, zda se z toho radovat či ne. Jak kdy, mi z toho vychází. 

Ani jeden z protagonistů při setkáních nefabuluje. Werich se často vrací do svých klukovských let a vzpomínek s tou dobou spjatých, Škutina do nich vstupuje na úrovni svého tehdejšího věku a přesto si v nich společně vyloženě lebedí. Jestli ono to souznění nevycházelo z toho, že osobní komunikace stála na výsluní lidského kontaktu obecně a lidé trošku přemýšlející se jí zabývali určitě víc, než dnešní populace, zahlcena technickými výdobytky, žel velmi osobního použití. Slogan „jsme s vámi – buďte s námi“ je logicky zapomenut a do komunikací na všech úrovních proniká neurvalost, vycházející z hrubé neznalosti protějšku a hlavně z neochoty se s ní vůbec seznamovat. V současné rychlosti života to asi ani stíhat nelze. Ohlédnutí do let šedesátých může tak paradoxně přivítat především generace, jež tuhle dobu nikdy nezažila, ale měla by o ní sakra vědět.

Kniha graduje korespondencí mezi oběma kulturními veličinami tehdejších let. Charakteristicky. „Protože bych rád v téhle zemi zemřel, naložte s tím, jak uznáte za vhodné, ale až já tady nebudu,“ loučí se Werich se svým debatérem. „Možná, že ještě někdy řeknu: Á, pan Škutina! Pan Škutina je tady s tím vápnem … Ale teď ne. Teď se nevracejte! Byl byste sebevrah,“ píše Werich Škutinovi do jugoslávské Portorože v dubnu 1969. Stalo se. Kniha vyšla až v roce 1990, tedy opravdu po smrti pana Jana Wericha. Ale s prodlením 10 let. Tohoto vydání se nedožil ani autor. Zemřel roku 1995. Dle mého názoru se stali pionýry dnešních „talkshow“. Otázkou zůstává, zda by je to těšilo.

Vladimír Škutina: Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2009

Vzpomínky na poslední televizní seriál, který autor natočil s Janem Werichem na sklonku 60. let. Původní rozhovory o Werichově mládí, jeho divadelním působení i o předválečné Praze jsou střídány vzpomínkami na epizody a průběh natáčení s komentářem politických a společenských událostí z let 1967–1968.